Letos jsme s kvartou a s kvintou vyrazili do jihozápadní Anglie s velkým očekáváním. Po letech jsme opustili známou cestovní kancelář a zkusili to s cestovkou novou. A rovnou s celým novým konceptem. Nebudeme-li chodit do anglické jazykové školy, uvidíme toho přece mnohem více, ne? Jenže také strávíme mnohem více času v autobuse. A možná nám všechna ta navštívená místa splynou v jeden velký galimatyáš. Naštěstí se všechny naše obavy ukázaly jako liché a celý výlet lze hodnotit jenom kladně. A že si to nemyslíme jenom my, dospělí, mě docela potěšilo.
DENÍK
Sobota a neděle
Začali jsme, samozřejmě po dlouhé cestě přes Německo, v belgických Bruggách. Kdysi jedno z největších a nejbohatších měst kontinentu se skvělým přístavem, hlavní město burgundského vévodství. Pak nadlouho provinční město, které dokonce ztratilo přístup k moři a dnes je to město o něco větší než Budějovice. Ale díky jeho nedávné bezvýznamnosti, se skvěle zakonzervovaným středověkým vzhledem. Určitě si svou ochranu UNESCO zaslouží. Prohlédli jsme si historickou část, projeli se po kanálech na lodi, ochutnali belgickou čokoládu, někteří účastníci zájezdu se rozplynuli nad zážitkem z belgických waflí (prý se jim ježily chlupy po těle a wafle k nim promlouvaly), jiní vylezli na místní monumentální věž, další se potěšili na obřím bleším trhu, jiní neváhali a vyrazili obdivovat do místního kostela proslulou madonu od renesančního mistra Michelangela. Zkrátka Bruggy poskytly každému zážitky, podle jeho preferencí.
Pondělí
Další den jsme hodně časně vyrazili na trajekt a při východu sluníčka už jsme viděli na slavné bílé útesy nad anglickým Doverem. Potom rychle na západ, abychom ještě do večera stihli Bath, Cheddar gorge a Wells. Město Bath je světoznámé zejména svými zachovalými římskými lázněmi a celým komplexem staveb k nim přiléhajícím. Ty byly také hlavním objektem našeho zájmu. Ale i samotné město má určitě co nabídnout. Na ulici to opravdu žilo. Pouliční umělci na každém rohu, a docela jim to šlo. Město investuje i do odpočinkových zón na hlavních pěších ulicích, ikonické červené telefonní budky vyzdobilo záplavou květin, prostě Bath působí jako typické lázeňské město (trošku skanzen, trošku natřených fasád pro turisty). Škoda jen, že vyhlášenou architekturu 19. st. jsme nechali bez povšimnutí.
V Cheddaru jsme rychle prohlédli krápníkové jeskyně, nahlédli do suvenýrů, koupili pár sýrů a spěchali jsme z rokliny pryč, abychom ještě stihli rychle proletět katedrálu ve Wellsu, která mě ani po několikáté návštěvě nenechává chladným. Studenti mohli poprvé obdivovat krásy vrcholně gotické anglické sakrální architektury, podivovat se kostelům děleným vprostřed na část pro obyčejný lid a chór, který má krásněji zdobenou klenbu, vyřezávané lavice i bohatší výzdobu. Ale hlavně to křížení hlavní a příčné lodi. I dneska by tohle středověké řešení narušené statiky budilo zasloužený obdiv svou jednoduchostí, čistotou a funkčností. Krása. A pak už vzhůru do Burnhamu on Sea, kde jsme měli nalézt rodiny, v nichž jsme našli několikadenní útočiště.
Úterý
V úterý jsme vyrazili do Glastonbury a Bristolu. O Glastonbury jsme slyšeli už dopředu jako o městě plném bohémů (jak nám trochu opatrně sdělila naše paní domácí s narážkou na anglický výraz pro Čechy – Bohemia). Samozřejmě, kdo by neznal slavný hudební festival. Ale město i jeho opatství jsou opředeny mnoha tajemstvími (svatý grál, hrob krále Artuše a mnoho dalších), takže přitahují jedince obdivující mystiku všeho druhu, ale i staré či mladé přívržence hnutí hippies, no prostě všechny, pro něž je život v dnešním konzumním světě příliš nezajímavý. Opatství v Glastonbury je krásné! Tedy spíš bylo. Rušení klášterů v 16. století tenhle kdysi největší klášter v Anglii pořádně zasáhlo. Nejdelší kostel v Anglii zpustošený a pobořený (mimochodem kostel byl skutečně větší než anglické Canterbury, a dokonce i než římská bazilika sv. Petra), všechna výzdoba odvezena, opat pověšený pro výstrahu nad vstupní bránu, kosti bájného krále Artuše pryč. Ale stále tady zbývá genius loci – a skvělé průvodkyně. S jakým nadšení i s pedagogickým nadhledem nám dokázaly historii opatství stručně vypovědět, studentům, kteří neposlouchali od začátku, bez náznaku převahy naznačit, že poslouchat se vyplatí, předat nám všechna místní mystéria, a ještě ke všemu nás zapojit jako herce do rekonstrukce nalezení vzácných relikvií. Bratra Dominika (Magiho) byste angažovali do kteréhokoli divadelního spolku. Klobouk dolů.
V Bristolu jsme nejdříve zamířili do přístavu a došli až k SS Great Britain, která tu odpočívá v suchém doku a slouží dnes jako skvělé muzeum (ta zkratka před jménem označuje steamship – parník). Tahle loď byla největší lodí své doby, první, která neměla dřevěný, ale želený trup a nebyla poháněna kolesy, ale moderním lodním šroubem. Revoluce v mořeplavbě. Postupem doby ztrácela na lesku a místo bohatých pasažérů na cestě přes Atlantik přepravovala v době krymské války vojáky, potom dokonce chudé vystěhovalce do Austrálie a nakonec jí sebrali její kdysi přelomový parní pohon, nasadili stěžně s plachtami a sloužila jako nákladní loď s obřím místem pro jakýkoli náklad. Když její další provoz vyžadoval příliš drahou opravu, zanechali ji na pláži na Falklandských ostrovech (místní si ji pamatují jako místo dětských pikniků). Teprve nedávno ji dotáhli do Británie, vrátili jí velkou část její původní krásy a my jsme si ji užili od paluby až po strojovnu. I kostely jsme v Bristolu navštívili, i místní tržnici ale přesto mě nejvíce zaujala návštěva našich chlapců v místním barber shopu. Vylezli ven celí noví, podle anglické módy střižení, elegáni.
Středa
Ráno jsme začali procházkou v Burnhamu. Cesta přes město mi asi v paměti nezůstane, ale oba místní majáky ano. A cesta zpátky po pláži byl pro nás, Středoevropany, zážitek. Dlouhá písečná pláž (věděli jste, že místní příliv je druhý nejvyšší na světě?), dron s kamerou, který nám bzučel nad hlavou, racci, kteří si chtěli hrát s dronem, Jáchym, který se nekonečným odlivem běžel dotknout moře, dokonce i pár mušlí jsem našel. A pak už honem do autobusu, abychom se podívali do hlavního města Walesu, Cardiffu. Zatímco Bruggy byly důležité město a svého významu pozbyly, Cardiff je případ přesně opačný. Od roku 1955 hlavní město Walesu bylo ještě na začátku 19. st. bezvýznamné sídlo s mizivým počtem obyvatel, ale průmyslová revoluce, investice do přístavu, a hlavně blízkost nekonečných zásob, pro předminulé století, nezbytného uhlí udělalo z Cardiffu černé plíce celého Walesu. Místní hrad se mi líbil. Stará normanská pevnost, nová křídla, luxusně vybavená, postavená v 19. století pro bohatou šlechtickou rodinu Bute, která udělala z Cardiffu město, tunely v hradbách, které sloužily za 2. sv. války jako protiletecké kryty i římská pevnost, to všechno uvnitř jednoho objektu. A víte, kdo má sochu uvnitř hradu? Gareth Bale! Fotbalista na hradě! No budiž. Sice má Cardiff pro mě zásadnější rodáky (co třeba Roald Dahl), ale proti gustu… A pak už nás čekal místní ragbyový svatostánek. Nejsem sportovní fanoušek, ale nadšení našeho průvodce mě opravdu bavilo. Pro něj bylo waleské ragbyové mužstvo středobodem světa a tenhle obří stadion pro 74000 diváků jeho svatyní.
Čtvrtek
Poslední den na jihozápadě a pořád neprší! Svět se mění. Čekal na nás výlet do Exmoor. Krásné vřesoviště, ale před lety mě tam na treku napadli létající mravenci a málem jsem přišel o rozum, tak uvidíme. Už cesta stála za to. S naším velkým autobusem do stoupání 25%, lesem, s prudkými zatáčkami… hlavně, že nesedím za volantem. Nakonec jsme vystoupili v Lynmouth a vyjeli si na útesy lanovkou, jednou z posledních, které ještě pohání voda. Prostě se do jedné soupravy načerpá voda, z druhé se vypustí, a jede se. A dole, na té kamenité pláži, jsme viděli spoustu surfařů (v neoprenu samozřejmě), no v Austrálii nebo v Severní Karolíně jsem to chápal spíš. Krátký výlet po útesech byl samozřejmě krásný, ale to už jsem trošku čekal, vlastně už jsem tu před lety byl.
Na cestě zpátky jsme se zastavili v Dunster Castle. Prošli jsme si celou malebnou vesnici, i hrad. Některým studentům připadalo, že je vybavení uvnitř příliš nové (žádná Hluboká). Jenže ono se tady ještě do 60. let minulého století bydlelo, a to je přece skvělé. Nahlédnout do pokojů lidem, kteří mohli být naši otcové (v případě studentů dědové pochopitelně), zahrát si jejich stolní hry, případně si pohrát s jejich prostíráním. Já jsem se pobavil. A ještě ke všemu tady prý straší! Chráněná rokle pod hradem, která vedla k funkčnímu vodnímu mlýnu, skrývala fantastickou zahradu, kde rostly stromy všech druhů, dokonce i redwoods, největší stromy světa. Tyhle byly staré sice jenom 150 let, objemem a výškou ale rozhodně úctyhodné.
Pátek
Večer jsme se zabalili, řekli sbohem rodinám, ráno jsme opustili Burnham a vyrazili zpět na východ. Co by to bylo za výlet do jižní Anglie bez Stonehenge? Takže naše první zastávka byla právě tam, Salisbury Plain a magické místo s mnohatisíciletou historií. Samozřejmě jsme se nemohli podívat dovnitř téhle prehistorické stavby. Beztak je kolem tolik lidí, že bychom se do vnitřního kruhu ani nevešli. Takže procházkou kolem dokola, alespoň jsme mohli překročit původní kruhové objekty hliněné, vzít to těsně kolem dalšího menšího kruhu uvnitř, kde už kdysi stávaly kamenné bloky a závistivě hledět na ten středový, nejikoničtější kruh, tvořený těmi obřími kameny dovezenými až z Walesu s podkovou trilitů uvnitř. Sloužilo to skutečně jako velká astronomická pozorovatelna? Pořádaly se tady skutečně ty kultovní slavnosti? Nebo pohřební rituály? Je to tajemství. K tomu pláň kolem plná dalších pravěkých konstrukcí, hrobů, vesnic. Zase jsem si to užil. No a pak už jen Eaton se svou slavnou chlapeckou školou na jedené straně Temže a Windsor na druhé a můžeme jet do Londýna. Obě města naplnila má očekávání. Hrázděné domy, kostely, obří hrad, oblíbené sídlo královny Alžběty, Temže s lodičkami a spoustou vodního ptactva. Co mě překvapilo? Z dálky jsem pozoroval strážce hradu v nezbytné červené uniformě, poslouchal jsem, jak se nesmí ani pohnout, mouchu odehnat…a on se sebral a od brány odkráčel, jeho místo zbylo prázdné, hrad nehlídaný. A já jsem přišel o iluze, asi i příslušníci royal guard potřebují občas na záchod. Až budu zase v Praze, musím ověřit, jak je na tom hradní stráž.
Sobota
A jsme v Londýně. Má smysl vypisovat všechna místa, která jsme prošli? Vždyť na mě působí Londýn jinak než na zbytek výpravy, spíš nostalgicky, dost dlouho jsem tu bydlel. Výhled z Greenwiche je ovšem impozantní. Na místě, kde před 20 lety stály tři věžáky, se teď ježí celé město mrakodrapů. Dlouho hájený výhled na Saint Paul´s už asi není pro Londýňany prioritou. Stejně tak roste spousta výškových budov i na jižním břehu Temže. Shard je známý, ale už dávno není sám. Nu, čas plyne. Cesta loďkou po Temži nikdy nezklame: doky, Tower bridge, Tower, křižník Belfast, Millenium Bridge, děti tuhle lávku znají z Harryho Pottera, moje milované Tate Modern a na druhé straně Sait Paul´s, Golden Hind, na téhle kocábce obeplul Francis Drake svět, Shakespearovo divadlo Globe a už na nás shlíží London Eye, ještě tam půjdeme, a budovy parlamentu s Big Benem. Po procházce přes Trafalgar a Leicester square, jsme skončili na Piccadilly. Co s časem během rozchodu? Jídlo v čínské čtvrti, určitě se musím zajít podívat do obchodního domu Fortnum and Mason, koupit si čaj, který pije i král, Národní galerii dnes vynechám, ale na Covent Garden to stihnu, trocha pouličního divadla nikdy neuškodí. A je konec, teď ještě Buckinghamský palác, podívat se na Londýn z výšky Londýnského oka, každá třída si zabrala jednu kabinu a metrem zpátky na Greenwich, kde na nás čeká autobus… a domů, uf.
Jak to celé zhodnotit? Nová cestovka je skvělá. Program je přesně připravený, průvodkyně ví, kam jede i co nás tam čeká, ví dokonce, i kde jsou záchody, kde se dá koupit jídlo atd. Řidiči řídí, nikoho nesekýrují, pohoda. Takže harmonogram nemá žádné trhliny. Ubytování se povedlo. Až na jednu výjimku jsou rodiny skvělé, ubytování dobré, jídlo výtečné. Výjimka sice potvrzuje pravidlo, ale nějak to vyřešit musíme. Opět je tu naše průvodkyně, která problém vyřešila k naší spokojenosti, majitel cestovní kanceláře se za naše požadavky postavil a zaplatil nové ubytování. Doufám, že jsme cestovce nezavřeli cestu do Burnhamu navždy. Díky Katko, díky pane Maršíku, díky páni řidiči, na zájezd z CK Royal vyrazím příště bez obav. A asi jsem to málo zdůraznil, ale za celých 9 dní téměř nekáplo, a to už na západě Anglie něco znamená.
