Přihlásil jsem nás na juniorský maraton, učitelská štafeta tomu říkají. Mezi kolegy jsem moc hledat nemusel, všichni 3 nadšeně vyrazili na atletický ovál na „Sokolák”. Součet našich let ovšem značně překročil juniorský průměr (a to jsme byli jenom čtyři). Kdyby nám to Dan nekazil, mohli jsme dosáhnout fantastického skóre 150 let na tři zúčastněné.
Příprava nebyla nic moc. Mě bolí koleno, takže jsem od začátku roku uběhl zázračných 70 kilometrů. Štěpánka postonávala, takže neběhala vůbec, a Marek se dal na chození, takže s během to také nebyla žádná sláva. Ještěže mladíci v našem kolektivu natrénovali za nás za všechny.
A pak jsme slavně vyběhli společně se studenty a začali jsme kroužit po tartanu (když jsem tu běžel poslední závod na základce, byla na stadionu ještě škvára), zařadili jsme se mezi atletické talenty a začal se projevovat tréninkový dluh i věk. Jeden za druhým nás míjeli mladí běžci a občas i běhny. A teď je čas přiznat se k mému traumatu. Když jsem přebíhal Niku Marnovou, nabízel jsem, ať se mě chytne, že jí kousek potáhnu, abychom té opravdické, závodní, štafetě trošku vylepšili čas. Odmítla mě. Když jsem doběhl, zaráželo mě, že se Veronika, která ještě kroužila kolem nás, stihla během závodu převléct. Až když doběhla i ona, ke své velké hanbě (ale tak trošku jsem se i bavil) jsem zjistil, že jsem nezištně nabízel pomoc cizí slečně. Tímto se jí omluvám, doufám, že si o mě nemyslí kdovíco. Po mě přišel na řadu Marek. Nasadil sluchátka, všechny potřebné přístroje a vyrazil. Nehleděl napravo ani nalevo, nasadil své tempo a s neustálou kontrolou hodinek i on odkroužil svých 26 kol. Dan potřeboval před studenty zafrajeřit (to už na stadion dorazila i septima na tělocvik), takže vyrazil, jako když ho střelí. Jenže zapomněl zpomalit, takže doběhl v čase spíše připomínajícím studenty, než náš spolek. Nakonec vyběhla Štěpánka. Už dopředu hlásila, že jí asi bude chybět les, kde obvykle běhá, tak jsme jí občas udělali zajíčky a srnky, aby nebyla tolik ve stresu. A na poslední kolo s ní vyrazili i všichni naši studenti a dělali jí čestný doprovod, a to bylo hodně dojemné.
A hádejte co? Byli jsme první! Že se žádná jiná štafeta složená z učitelů nepřihlásila? Jejich chyba.
