„Víte, co mají společnýho Erben, Mácha a Seifert?“ ptá se naléhavě Dr. Filipitch alias slamer Filip Koryta padesátky studentů ČAG napříč ročníky. Sedíme jako sardinky v septimě a užíváme si přítomnost hostů festivalu Literatura žije, kteří přijeli na naše gymnázium.
„Erben, Mácha a Seifert? Jsou mrtví!“ volá kdosi z publika. “Právě!” radostně kvituje odpověď Filip, “všimli jste si, že ve škole se z 90 procent učíte o mrtvých? Víte vůbec, že mezi vámi žijí lidé, kteří stále píší literaturu, snaží se ji vydávat a propagovat?”
Studenti se usmívají. Dr. Filipitch si v tu chvíli uvědomí, že kdyby si byli nevšimli, nikdo by je na gymnázium nepozval. Uvolňující smích.
Filip raději bravurně slamuje. Střídá se o slovo s Matějem Plachtou, absolventem ČAGu, předává slovo Šimonu Leitgebovi. Posluchači září. Přidává se Thea Sedmihradská, razantní, expresivní, nekompromisně svá. A konečně zlatý bod programu, britský básník Dean Atta, kterého The Independent zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí LGBTQ+ komunity. Jednoduchou angličtinou říká jednoduché věci. Tak proč na ně tolik lidí odmítá dosud přistoupit?
Dean říká, že na otázku „Odkud jsi?“ nemusíme dávat souřadnice pobytu, ale třeba prozradit, jaké máme kámoše, jaké čteme knihy či sledujeme filmy, že naše máma ráda zpívá a táta vždycky rozvaří špagety, že ségra nosí nemožné vytahané mikiny a stejně se všichni máte rádi.
