Už Komenský věděl, že nejdramatičtější, ale i nejdůležitější cesta vede do vlastního srdce, a přesto si stále tolik lidí nalhává, že je obohatí pouhé překonání vzdálenosti odněkud někam.
Se studenty ČAGu jsme se pokusili spojit cestu do svého nitra s putováním po rodném kraji. Vydali jsme se do Vodňan. Na místě nás čekal Pavel Janšta, zastupitel, překladatel, básník, politolog, ale především duše spolku Pupalka, spolku milovníků nejjednoduší básnické formy – haiku. Zavedl nás do lesoparku za městem a pozval do pomyslné japonské kuchyně. Vařilo se haiku. Dostali jsme recept a ingredience a rozprchli se tvořit. Za půl hodiny se uskutečnila ochutnávka. Jenomže už nikoli pod širým nebem, ale v zcela nové obřadní síni. Tam jsem od haiku plynule přešli k současné architektuře. A odtud, na hrázi rybníka Velká Outrata, k rybám a rakům, které tam chová Fakulta rybářství a ochrany vod JU a Střední rybářská škola Vodňany.
Krásy přírody a poezie jsme na chvíli opustili, abychom na historickém náměstí načerpali energii pro druhou část výpravy za poznáním sebe a svého kraje. V poutním areálu Lomec na nás už čekala politoložka a doktorka teologie Jana Šídlová. V horkém dnu přišel vhod stín mohutných lip, pod nějž jsme usedli do trávy, abychom debatovali o životě, o partnerství, o svobodě volby a o všem ostatním, co mladé lidi zajímalo, protože své otázky zformulovali dopředu a poslali paní doktorce k přemýšlení. Než nás vyhnalo hřmění nad hlavami, vzali jsme si v lomeckém kostele, který ukrývá unikátní zavěšený oltář, poselství, které tam pro poutníky píše místní duchovní správce.
Na jednom z lístečků stálo: “Poutníku, jdi a dívej se.”
