V květnu 2024 získal ČAG grant ERASMUS+ (KA122-SCH) určený na krátkodobé projekty mobilit, který jsme využili na skupinový výjezd pro studenty septimy a 2. ročníku ve spolupráci s naší partnerskou školou Prva Gimnazija ve slovinském Mariboru, kam naše delegace vycestovala v době od 15. do 20. září.
O své postřehy níže se podělila septimánka Veronika Zikešová:
„Jednou z mnoha věcí, kterých si nesmírně vážím na naší škole, je možnost cestovat, a to i do míst, kam bych se sama od sebe nepodívala. Díky ČAGu jsem již navštívila Mexiko, Švýcarsko, Německo, Rakousko a tento týden právě Slovinsko, konkrétně Maribor, a můžu s jistotou říct, že to byl jeden z nejlepších výletů vůbec. Přestože byl program formou výměnného pobytu mířený na druhý ročník, účastnila se jej i nemalá část septimy, tedy mojí třídy, která byla nejednou označena za „cestovatelskou partu“. Důležitou roli pro účast některých z nás hrál i fakt, že pobyt v Mariboru nám škola uhradila z EU grantu.“
Hned po příjezdu jsme se rozdělili do dvou skupin – ti, kteří neměli možnost hostit zahraniční studenty v České republice pelášili na hostel, kde bydleli pod dozorem skvělých paní učitelek Petry Klee a Lucie Starčevské. Ti druzí se konečně setkali se svými přáteli z Mariboru, které naposledy viděli na konci jara a seznamovali se s jejich rodinami. Ve vzduchu byla cítit oboustranná nervozita, která však opadla po prvním shledání.
Studenti ze Slovinska si pro nás připravili bohatý program. Představili nám historické centrum Mariboru a také naplánovali výšlap, který se musel zrušit kvůli špatnému počasí. To nám ale nezkazilo náladu, místo toho jsme šli hrát volejbal a v napínavém zápase plném krve, potu a slz jsme nad Slovinci zvítězili. Můžu s klidem potvrdit, že lepší výkon jsme nepodali ani na tělocviku pod nenápadným, ale decentně kritickým očkem pana Kopačky. Volný čas jsme pak trávili třeba v arkádové herně nebo procházkami po městě. Také jsme navštívili kino, kde nás hluboce zasáhlo, jak moc špatné tam mají nachos.
Místo, na které jsem se nejvíce těšila, byl malebný Piran, jenž rozhodně splnil má očekávání. Toto městečko, které je proslulé svou benátskou architekturou a středomořskou atmosférou, by měl vidět každý. Společně se spolužáky jsme se procházeli úzkými dlážděnými uličkami a hledali ten správný náramek, který s námi přicestuje zpátky do Čech, a povedlo se. Hned z Piranu jsme se přesunuli do hlavního města Lublaně, kde jsme se zastavili snad u každé památky města. Kvůli detailním přednáškám jsme pak měli méně volného času, tudíž žrouti včetně mě utíkali hned pro jídlo a zpět. Přestože jsem velmi vděčná za nové vědomosti o Lublani, byla bych si přála tam strávit více času procházením a poznáváním města.
Podívali jsme se také do Open Air Museum Rogatec, které nebylo vůbec takové, jaké bych čekala. Ráno, cestou tam v autobuse nám o něm povídala paní učitelka z partnerské školy Prva Gimnazija Maribor. Moc se jí nezamlouvalo, že studenti upřednostňují sluchátka a vyžadovala plnou soustředěnost a interakci, což bylo pro některé z nás typu noční sova dosti náročné. Po příjezdu na místo jsme všichni byli překvapeni stylem výstavy. Muzeum v přírodě či pod širým nebem, též nazývané skanzen, bylo složeno z deseti budov, ve kterých jsme absolvovali různé workshopy. Kromě toho, že jsme si vyrobili svíčky ze včelího vosku a prohlédli si okouzlující areál, jsme si i upekli chleba. Každý si uhnětl housku podle svého, tak si jen představte, jaké tvary vznikaly v kolektivu plném sedmnáctiletých studentů … Další aktivitou bylo vyrobení typického slovinského hudebního nástroje připomínajícího flétnu, pouze s o trochu agresivnějším a hlasitějším zvukem. No, jen sdělím, že cestou zpátky už jsme byli o něco aktivnější, než se paní učitelce zamlouvalo.
Když jsem byla pozvaná na rodičovské schůzky naší partnerské školy, abych popovídala o zážitcích z pobytu, tak se nás hned ptal jeden tatínek, jaký názor máme na jejich pivo, a podotkl, že tu mají i Kozlovnu. Nemůžu říct z vlastní zkušenosti, ale slyšela jsem, že slovinské pivo je docela kyselé.
Co se týče slovinštiny, když jsem zaslechla někoho říct „slikaj me“, tak jsem trochu vytřeštila oči, než mi bylo řečeno, že to znamená „vyfoť mě“. Spolužáci si pak oblíbili slova jako „ne grem kadit“, což znamená „nekouřím“, a když jsem na chodníku viděla značku „POZOR OTROCI“ s vyobrazenými dětmi, neubránila jsem se úsměvu.
Doufám, že se s přáteli z Mariboru ještě v budoucnu potkáme, a jsem přesvědčená, že na tento zájezd budeme ještě dlouho vzpomínat. Jsem neskutečně vděčná za to, že máme takové podmínky pro cestování, a upřímně doufám, že si to příští třídy užijí alespoň z poloviny tak jako my.
Text: Veronika Zikešová, septima
Financováno Evropskou unií. Vyjádřené názory a stanoviska představují názory a stanoviska autorů a nemusí nutně odrážet názory a stanoviska Evropské unie nebo Domu zahraniční spolupráce. Evropská unie ani poskytovatel grantu za ně nenesou odpovědnost.
