V pátek jsme v den přijímaček na SŠ dostali možnost vyprázdnit školu a hromadně vyrazit na filmový festival o lidských právech Jeden svět, respektive na jeho ohlas, který dorazil do našeho města. Studenti vyššího gymnázia si volili film, který by je tématikou zaujal nejvíce. Bělorusko a nedemokratické režimy? Afghánistán a nám dost vzdálené oblasti Asie a přísného islámu? Ukrajina a ozvuky války? Nebo dva norské filmy o občanském aktivismu, případně přistěhovalectví?
Na plné čáře to při hlasování vyhrál film Juliane Tutein Kdo, když ne my? Tři silné ženy, které se nesmířily s cestou, kterou se vydalo Bělorusko již v 90. letech v éře nekonečně dlouho vládnoucího běloruského prezidenta Lukašenka, autokrata obnovujícího sovětské pořádky i symboliku (považte například, že běloruská tajná služba stále nese jméno KGB). Tři hrdinky v různém věku, tři odlišné způsoby boje za demokracii, lidská práva, svobodné Bělorusko. Tři země, kde skončily – Bělorusko, Ukrajina, Litva. Po projekci nás čekala moderovaná diskuse o shlédnutém filmu.
Neptal jsem se na projekci všech, ale výsledek je takový, že někteří ocenili možnost podívat se do rodin a soukromí lidí, které běžně vídáme pouze ve zprávách, jiní pozitivně hodnotili vůbec šanci dozvědět se něco o tomto přežitku ze sovětské éry, který byl dlouho považován z poslední diktaturu v Evropě. Pro jiné byl snímek příliš odlehlý, děje nepochopitelné a nezajímavé. Jsem rád, že jsme ten film viděli, můžeme si alespoň říci, přes všechny nešvary, které naše demokracie má, je to stále svět, ve kterém se dá svobodně dýchat, tvořit, myslet, po svém žít. A také s sebou nese naději, že sebetvrdší pronásledování neumlčí úplně vzdor a touhu žít ve spravedlivějším a lepším světě.
Studenti nižšího gymnázia na výběr nedostali, pro tuto věkovou kategorii bylo dostupné pouze pásmo 3 filmů geograficky tak široce rozkročených po světě (Belgie, Ukrajina, Mynamar), že mnozí do dalekých krajin na východ od Indie asi ani nedohlédli. Nicméně témata filmů a jejich poselství byla obecná a snadno pochopitelná pro každého.
Animovaný film popisující kulturní a etnickou různorodost v pohraničních oblastech Myanmaru (kdysi Barmy) a Thajska, který si jako symbol svébytného národa/kmene Kayanů vybral zvyk zdobit krky dívek měděnými kroužky. Ukrajinská dívka ve druhém dokumentu spojovala značnou část svého života s gymnastikou. Musela před ruskou invazí na Ukrajinu utéct do Německa, ale i zde jí sport dal možnost zapomenout, posunout se někam dál. A nakonec belgická dívka Pippa, skejťačka, která se nesmířila s kroky městské rady v Antverpách, jež vyznavačům skateboardingu ztrpčovala život ve veřejném prostoru, se snažila dospělé přesvědčit, že mladým také patří místo ve městě, kde žijí. I tyhle filmy jsem si užil a stejně tak i naši studenti. Někteří ocenili i možnost zapojit se do diskuze po projekci a o filmech případně jejich tématech debatovali.
Organizátorům Jednoho světa díky, lidská práva mají ve výuce své místo a mladé lidi zajímají.